Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak se překládala bible do ruštiny

23. 10. 2018

Historie překladu Bible do ruštiny: podměna svatého písma jako nástroj agrese biblického projektu.      Jak se překládala bible do ruštiny - verze Ruské pravoslavné církve

Podle Ruské pravoslavné církve (RPC) byl vznik kompletní dvoujediné Bible (Tanach + Nový Zákon) na Rusi přirozený kontinuální proces. Představuje ho následujícím způsobem:

 

  • překlad Cyrila a Metoděje, 982 (nedochoval se);

  • Gennadijevská bible, 1499, první dvoujediná Bible, obsahující Starý i Nový zákon, jejíž text se dochoval dodnes;

  • bible Ivana Fjodorova (Ostrožská bible) – 1581;

  • moskevské vydání ruské Bible – 1663, představuje gramaticky přepracovaný text Ostrožské bible;

  • Jelizavetská bible – 1751;

  • synodální překlad – 1876.

 

Toto schéma je určeno pro to, aby ukázalo určitou logickou kontinuitu vzniku Bible v moderní ruštině. Vyplývá z něj, že to byl návazný proces, probíhající přirozeným způsobem. Pravoslavný ruský národ měl údajně přirozenou potřebu mít kompletní Bibli a objevily se vnitřní hybné síly, které tu potřebu realizovaly. Přitom se vytváří dojem, že jakýkoliv vnější vliv absentuje, tj. údajně neexistovaly vnější síly, usilující o zavedení starozákonních knih do ruské pravoslavné společnosti v roli svatých knih.

Ve spojení s tím, že překlad Cyrila a Metoděje se nedochoval a jeho stopy nejsou z nějakého důvodu ve staroruské literatuře patrné, hlavní role v díle přípravy plné Bible se církevními historiky přisuzuje novgorodskému arcibiskupovi Gennadijovi, který se na konci 15. století proslavil bojem s „herezí židovstvujících“. Údajně pod jeho vedením se poprvé na Rusi v jedné obálce sjednotila židovská Bible (nyní známá jako Starý zákon) a Nový zákon. Promyšlený krok: autoritě se připisuje myšlenka sjednocení dvou knih, které údajně potřebuje pro boj s židovským kacířstvím. Fakticky sám bojovník, pokud se blíže podíváme na jeho kroky, rozšiřuje na Rusi ideologický základ hereze, proti které bojuje. Paradox? - ano, ale RPC to bere jako historicky hodnověrný fakt.

Po přiznání tohoto „faktu“ jde dále vše po nalinkované cestě: Ivan Fjodorov – pro knížete Ostrožského, pak car Alexej Michailovič, pak Alžběta I. Petrovna – každý ve své době – se účastní šíření židovské Bible mezi pravoslavnými lidmi. A vše to končí v roce 1876 vydáním s blahoslavením Synodu plné Bible na literaturním ruském jazyce té doby.

Vše vypadá logicky a prostě, ale je tu malý zádrhel: pokud to tak je, pak proč mezi prvním sjednocením dvou knih arcibiskupem Gennadijem a finálním přiznáním statusu „svaté knihy“ Bibli uběhlo okolo čtyřset let? A pokud existoval překlad Cyrila a Metoděje, proč se ztratil?

Pokud by vše bylo tak jednoduché, jak nás přesvědčují církevní historici, pak bychom se už dávno modlili ke starozákonním bohům. Ale celá historie překladu Bible hovoří o ostrém mnohasetletém boji na život a na smrt našich pravoslavných hierarchů a některých chápajících monarchů s nějakými vnějšími silami, který nakonec neskončil ve prospěch Ruska.

Synod tím, že dal povolení na šíření synodálního překladu Bible v Rusku, obsahujícího pod jednou obálkou dvě uměle spojené knihy, fakticky podepsal ortel svému státu, což potvrzují všechny další události, včetně současného stavu Ruska.

Dále se pokusíme obnovit reálný průběh událostí opíraje se na různé historické dokumenty, zdravý smysl, logiku a intuici.

Mýtický kompletní překlad Bible Cyrila a Metoděje můžeme vypustit, nedochoval se a navíc o něm nejsou žádné zmínky v nejstarší ruské literatuře, jinými slovy ranná ruská literatura se tváří, jako by neexistoval. Metropolita Makarij[1] ve své knize o historii ruské církve z roku 1882 píše:

„V žití [Cyrila] se vypráví, že ten, zastavě se na své cestě k Chazarům v Korsuni, svatý Cyril … se naučil jazyku ruskému: «реко с ту Евангелие и Псалтирь русскыми писмены писано, и человека реко глаголюща тою беседою, и беседова с ним, и силу речи приим, своей беседе прикладая различная письмена, реко и съгласнаа, и к Богу молитву творя, въскоре начат чести и сказати, и мнози ся ему дивляху[2]».“

Tedy Cyril na cestě k Chazarům v Korsuni potkal člověka, který mu dal Evangelium a Žalmář v ruštině a Cyril se z nich rychle naučil číst, čímž vyvolal údiv okolí. Dále Makarij píše, že z knih, které se používají při bohoslužbách, jsou přeloženy Evangelium a Apoštol, o dalších knihách nebo knihách Starého zákona řeč není a Makarijovi se nepodařilo jejich existenci v ruštině prokázat, v ranné ruské literatuře o nich není žádná zmínka, jak píše:

„Z knih, používaných při bohoslužbách, byly svatými Cyrilem a Metodějem přeloženy: Evangelium a Apoštol. To jednohlasně potvrzují téměř všechna do jednoho stará svědectví o soluňských bratřích. Evangelium bylo první knihou, ze které ještě v Konstantinopoli začali svou velkou práci, a první evangelické slovo, zazněvší jejich ústy na slovanském jazyce a osvětivší jazyk náš, bylo slovo a Slovu předvěčném: Iskoni be Slovo, i Slovo be ot Boga, i Bog be Slovo. Evangelium a Apoštol byly tehdy přeloženy v té podobě, v jaké se používaly v kostelech, tj. ne v dnešním pořadí ale v pořadí rozpisu církevních bohoslužeb napříč rokem.“

(Apoštol = bohoslužebná kniha, část Nového zákona, obsahuje Skutky a Listy svatých apoštolů Jakuba, Petra, Jana, Jidáše, Pavla, pozn.)

 

Pravoslavní bohoslovci 19. století však ještě neměli na věc jednotný názor, například I.E.Evsejev[3] píše:

„Co to byl cyrilometodějský překlad věda neví; jaký byl řecký originál je známo ještě méně; jakým historickým změnám byl podvržen původní překlad – tím se věda ani nezabývá.“

Nelze však dopustit i možnost, že Evangelium a Žalmář byly v ruském jazyce od začátku, a Cyril je přeložil do církevní slovanštiny? Dále autor otevřeně přiznává, že nad otázkami formování slovanské písemnosti a slovanského jazyka, obsahu i objemu slovanské písemnosti a o charakteru původních písemných památek té písemnosti „vládne nějaký zlý osud, bránící jejich vyjasnění všemožnými způsoby.“

 

Makarij ve snaze dokázat existenci ruského textu Starého zákona uvádí zmínku:

„...mnich Polikarp, který sepsal několik skutků kyjevsko-pečerských svatých, se takto vyjádřil o poustevníkovi Nikitě, který žil v době igumena Nikona (od r. 1078): „nikdo se s ním nemůže rovnat v znalosti knih Starého zákona, umí vše nazpaměť: Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Královské a všechny prorocké knihy a všechny židovské knihy.“

Z tohoto ale neplyne, že existoval překlad Cyrila a Metoděje těchto knih, Nikita mohl číst knihy v jiném jazyce. Ve výroku Polikarpa jsou také některé nesrovnalosti: mezi knihami není Deuteronomium a vyjmenované knihy se v křesťanství neřadí k „židovským knihám“.

 

Makarij dále píše:

„Je zde jedna velká záhada: proč až do 15. století mezi dochovanými slovanskými rukopisy nenacházíme žádné exempláře knih Starého zákona, kromě Žalmáře, zatímco rukopisy novozákonních knih nacházíme velmi často?“

Objasňuje si to tím, že starozákonní knihy existovaly v malém počtu exemplářů a ztratily se, protože se při bohoslužbách nepoužívaly, a tak v nich nebyla potřeba a pořizovat rukopisy bylo nákladné.

 

Po cyrilometodějském překladu se dostáváme k Gennadijevské bibli, což je nejstarší dochovaný rukopis, obsahující v jedné knize Starý i Nový zákon. Z historie otázky vyplývá, že pod vedením novgorodského archiepiskopa byla sestavena kompletní Bible, přičemž Starý zákon byl přeložen z Vulgáty (katolická latinská Bible), protože rukopisy Starého zákona se na Rusi nepodařilo najít. Podle přijaté verze archiepiskop Gennadij potřeboval kompletní text Starého zákona, aby mohl lépe bojovat proti „herezi židovstvujících“ (v sovětské historiografii: „novgorodsko-moskevská hereze“), proto se ni podíváme blíže.

 

Hereze „židovstvujících“

 

O událostech té doby je možné se dozvědět z mnoha ruských zdrojů, použijeme článek z pravoslavných stránek[4] v mírně zkráceném znění:

 

Židovské heretické hnutí 15.-17. století. Pokoušelo se vnášet judaismus do Ruské církve. Svůj název získalo od slova „židovstvo“. Podle tisícileté tradice tajných židovských sekt, židovstvující vystupovali proti křesťanskému učení, odmítali Svatou Trojici, rouhali se Božímu Synu a Svatému Duchu. Odmítali Božství Spasitele a jeho Inkarnaci, nepřijímali Spásné utrpení Jeho, nevěřili v jeho Zmrtvýchvstání, odmítali Druhý příchod Krista a Poslední Soud. Nepřiznávali Ducha Svatého jako Božskou hypostázi.

Židovstvující odmítali apoštolské texty a všechna křesťanská dogmata, učili řídit se Mojžíšovým zákonem, slavit sobotu a židovskou paschu. Odmítali církevní instituty mystéria, hierarchie, půstu, svátků, chrámů, ctění ikon, všechny svaté předměty, služby a obřady. Zvláště nenáviděli mnišství.

Židovstvující se rouhali nad Křížem, Svatými ikonami a Relikviemi, činili nad nimi poskvrnu, nepředstavitelnou pro člověka pravoslavné víry. Podle svědectví Josifa Volockého, hovořili: „Vysmíváme se těmto ikonám, jako se židé vysmívali Kristu“.

Výsledkem toho výsměchu všemu svatému byl rozvrat a blud. Židovstvující kněží konali Boží liturgii najezení a napití, po jídle, strašně se rouhali nad Svatým Tělem a Čestnou Krví Kristovou a konali další poskvrny, o kterých podle slov Volockého „nelze ani napsat“.

Budili ve slaboduchých a slabě věřících pochyby o některých místech Svatého Písma, především v Novém zákoně; sváděli je s pomocí svých knih a zkažených opisů Svatého Písma; používali veškerý dostupný arsenál židovského černokněžnictví a magie.

Jako nesmiřitelní nepřátelé Křesťantví skrývali svou nenávist k němu, chtěli ho postupně tajně nahlodávat zevnitř. Před lidmi pevnými ve víře se tvářili jako „dobří křesťané“ a „modeloví obránci Pravoslaví“.

Hereze začala v roce 1471, když do Novgorodu v doprovodu knížete Michaila Olelkoviče z Kyjeva přibyl židovin Scharia (Skaria, Zacharia), kníže Tamaňský. Tento velmi vzdělaný židovin, disponující vlivnými kontakty, patřil k židovské sektě karaimů, která má širokou síť organizací v Evropě a na Blízkém Východě. Karaimové jsou jeden směr judaismu, neuznávají rabíny ani talmud ale Ježíše uznávají prorokem. (…)

Už od 10. století měli karaimové pevné styky s Konstantinopolí a Jeruzalémem. Jak informuje historik Z. Ankori, „Jeruzalém 10. století byl spojen s Trokami (městečko Trokai v Litvě) pozdního středověku skrz plodné prostřednictví karaimského centra v Konstantinopoli.“ V 14.-15. století se karaimité aktivovali v Byzanci, Turecku, Bulharsku a na Rusi.

Jak psal G.M.Prochorov: „Když vychází najevo, že byzantsko-turečtí židovstvující byli „sionity“, nejortodoxnější z karaimů, velké vzdálenosti – časové i prostorové – mezi Malou Asií a Balkánem 14. století a Rusí 14.-16. století se ukazují překonány řetězem vzájemně propojených karaimských občin – v Krymu, Litvě a Západní Rusi. Karaimové byli na Krymu dlouho před 14. stoletím, nejméně od 12. století. Od svých souvěrců na Balkánu a Blízkém Východě získávali literaturu a učitele.“

V 12.-13. století němečtí rabíni v Řezně získávali karaimskou literaturu skrz Rusko. Krymská a kyjevská občina získávala literaturu z Babylonu, Palestiny a Konstantinopole.

Do vzniku hereze židovstvujících už sekta karaimů podnikla svoje protikřesťanské tažení na Rusi v 14.-15. století. Tento nástup lze spatřit v sektě strigolniků, která fungovala v Pskově, ze kterého je to coby kamenem do Trok v Litvě, jednoho z hlavních center karaimů.

Vytvářeje sektu židovstvujících v Novgorodu, karaim Scharia zjevně plnil zadání jednoho z mezinárodních židovských center a aplikoval zkušenost činnosti strigolniků. Během krátké doby se tomuto židovskému konspirátorovi podařilo založit tajný spolek o počtu nejméně 33 lidí, z nichž 27 lidí byli kněží a jejich blízcí příbuzní, diakoni a klerici.

Rychlé šíření židovské hereze v ruském duchovním prostředí se vysvětlovalo stavem pravoslavné věrouky a církevní literatury v 14.-15. století. Historicky se zformovala situace, kdy mezi služební knihy vešlo nemálo elementů, odrážejících více židovskou, než pravoslavnou tradici věrouky. V ruských rukopisech se ocitlo nemalé množství materiálů, patřících do „kruhu důležitých synagožských služebních textů“. Žalmy, nalezené u heretiků, se ukázaly být židovským modlitebníkem „Machazor“. Archimandrit (představený) Kirillo-Belozerského kláštera Varlaam o nich poznamenal: „Ani v jednom z žalmů toho překladu není proroctví o Kristu“ N.S.Tichonravov došel k závěru, že to není Žalmář Davida, ale židovské motlitby, používané při bohoslužbách, ve kterých je jasně viditelná židovská opozice (nepřízeň) učení o trojnosti tváří Boha.

V 15. století bylo podle židovského textu opraveno Pět knih Mojžíšových, v židovské tradici přeložena kniha Proroka Daniela, židovský překlad „Ester“ se objevil na konci 16. století.

Jevsejev poznamenává, že tento překlad svědčí o „vysokém a výjimečném respektu překladatele k hebrejské pravdě. V místech kristologických proroctví obsahuje rabínské chápání otázky.“ „Zde máme – uzavírají výzkumníci – staletou tradici překladů z hebrejštiny.“ „Šestokryl“ s židovským kalendářem, „Logika“ Mojžíše Maimonida, astrologické traktáty, ateistické texty Raymonda Lullia byly na Rusi 15.-16. století široce rozšířeny.

Židovské tradice byly patrné i v tzv. Chronografické verzi Výkladové Palei. Obsahovala velké množství apokryfního materiálu, majícího židovské kořeny.

Dlouhá existence židovské knižní tradice na Rusi vysvětluje v nemalé míře úspěch propagandy Scharii. Zasít pochyby, odůvodněné údajně kánonickými knihami, byl hlavní způsob rekrutování do hereze.

Využívání v ruských služebních knihách textů, cizích pravoslané tradici, vyvolávalo u lidí pochyby o správnosti jejich vyznání křesťanské víry.

Prvním vnějším projevem hereze židovstvujících se staly v roce 1470 obrazoborecké demonstrace. Heretici, odůvodňujíce to Pěti knihami Mojžíšovými, začali vyzývat k ničení ikon. Nehledě na nevhodný a skandální charakter, který nabírala hereze židovstvujících, její vliv rostl. Přibližně v roce 1480 pronikají do Moskvy. Zde rozšiřují svou organizaci díky vlivným státním činitelům z okolí samotného cara Ivana III. Kromě kněží hlavních chrámů Kremlu k sobě heretici přetáhli mnoho bojarů, hlavu ruské vnější politiky Fedora Kuricyna a dokonce blízké okolí následníka Ruského Trůnu. Účast v tajné organizaci velkého počtu vlivných osob se v mnohém objasňuje dobrým vztahem cara Ivana III. k Schariovi, až do roku 1500 ho zval k sobě na službu.

Činnost sekty byla rozptýlena v roce 1487 archiepiskopem Gennadijem, který o ní informoval cara a metropolitu Gerontia. Na příkaz cara bylo několik heretiků, označených Gennadijem, zatčeno a zbičováno za rouhání nad ikonami.

Vysoce postavení patroni židovstvujících však nedopustili odsouzení hereze jako takové. Na Sněmu 1488 byly ohlášeni jen nevýznamní kacíři a samotná sekta a její vůdci ohlášeni nebyli. V roce 1490 se hlavou Ruské Církve stal metropolita Zosima, který tajně herezi podporoval, a kterého Josif Volocký nazval „druhým jidášem“. Přesto v tom roce, nehledě na odpor metropolity Zosimy, Sněm Ruské Církve už veřejně odsoudil heretiky, nazval už ve svém rozsudku jejich díla „židovskými“ [a do té doby se nazývaly jak?- aut.], a je samé označil „odpadlíky od víry Kristovy“.

Proti židovstvujícím povstali všichni pravoslavní lidé. Pravoslavná církev v osobě jejich nejlepších představitelů: Josifa Volockého, Nila Sorského, Gennadije Novgorodského – dala heretikům důstojný odpor.

Především byly prohlédnuty církevní knihy a odstraněno z nich všechno cizí ruské pravoslavné tradici [kde se to tam vzalo?], byly likvidovány židovské synagožské texty, všechna podezřelá místa, kterými heretici přelstívali pravoslavné kleriky. Z iniciativy archiep. Gennadije byla kompletně přeložena Bible. Tento překlad finálně odzbrojil heretiky [jakým způsobem? - pozn. aut.], kterým ve svých argumentech proti Křesťanství nezbývalo než se uchylovat k otevřenému klamu.

Archiepiskop Gennadij organizoval také překlad polemických prací, které se zabývali systematickým vyvracením postojů židovských sekt. Zločiny „židovstvujících“ proti Křesťanství byly rozkryty v práci Josifa Volockého „Prosvětitel“. Velkou roli v boji proti heretikům sehrál Nilem Sorským sestavený sborník Žití, kam zařadil mj. Žití Feodora Studita a Joana Damaskina, odsuzujících obrazoborectví.

Heretici s využitím vlivných kontaktů dosáhli jmenování heretika Kassiana na pozici archimandrita Jurjevova kláštera. Vladyka Gennadij, nehledě na veškeré úsilí (Jurjevův klášter byl součástí jeho eparchie), nebyl schopen ho vystrnadit. Navíc, židovstvující cestou intrig a pomluv dosáhli jeho sesazení z pozice na Nogorodské katedře v roce 1503. Po Sněmu roku 1490, který odsoudil herezi, s nimi boj pokračoval ještě dalších 15 let. Teprve v roce 1504 car Ivan III. přijal rozhodnutí svolat nový Sněm. Na něm heretici byli znovu ostře odsouzeni a jejich vůdci byli po soudu sněmu popraveni.“

 

Skutečně mohli židé chtít šířit na Rusi své učení a usilovat o to, aby se z ruských pravoslavných stali židé? To odporuje historické praxi a je to velmi těžko možné, protože to neodpovídá cílům kurátorů biblického projektu a obecnému běhu věcí. To znamená, že to, co dnes známe jako „hereze židovstvujících“, je jen krytí, kouřová clona, zakrývající nějaké jiné procesy. V článku samotném jsou údaje vypovídající o tom, že to bylo něco více, než je předkládáno: sněm, nejvyšší orgán církve, měl kladné stanovisko k této „herezi“ a odsoudil ji až po mnohaletých machinacích; „hereze“ měla zastánce i protivníky v nejvyšších mocenských patrech společnosti a oporu v církevních textech, rozšířených a používaných v té době; po „vítězství nad herezí“ bylo třeba „prohlédnout církevní knihy a odstranit z nich všechno cizí ruské pravoslavné tradici“ - podle logiky textu vychází, že církevní knihy ruské pravoslavné tradice obsahovaly věci, odporující ruské pravoslavné tradici. Tj. proběhla ideologická čistka, texty byly upraveny pod novou normu a stará norma byla prohlášena za herezi. Je možné (i s ohledem na to, že církev ještě v 16. století nazývala termínem „položidé“ stoupence ariánství, tj. názoru, že Ježíš byl prorok/vyslanec nikoliv Bůh), že se jednalo o vypořádání účtů s tou částí církevních hierarchů a kněží, která odmítla nové dogma o božství Ježíše (pokud by to dogma nebylo nové, ve církevních textech by nebyla opora pro jiný úhel pohledu). Tato interpretace je v souladu s logikou dalšího vývoje, prohlásit Ježíše za Boha potřebovali pro své cíle kurátoři biblického projektu. Je otázka, zda podstata „hereze židovstvujících“ má vůbec něco společného s dnešním významem slov s kořenem „žid, židovství“.

Z uvedeného popisu vyplývá, že probíhal urputný boj a velká část pravoslavné církve byla označena za „židovstvující“ a odsouzena jen proto, že car nakonec podpořil jejich protivníky. Pokud by zvítězila strana, na kterou pověsili nálepku „židovstvující“, věrouka pravoslavné církve by dnes vypadala jinak a také historie by se ubírala jiným směrem. Z dochovaných dokumentů vyplývá, že společenská diskuse o tom, zda byl Ježíš Bůh nebo prorok, probíhala ještě v 16. století [viz Simon Budný, přední činitel litevského ariánství 16-17. století, církví prohlášen za kacíře].

 

Pokud bychom přijali církevní interpretaci, pak verze, že Gennadij inicioval překlad kompletní Bible obsahující Starý zákon s doktrínou deuteronomium-Izajáš obsahuje rozpory, neboť Starý zákon je reálně ideologickou osnovou té samé hereze, proti níž Gennadij bojoval. Vznikala by situace, kdy by hlavní bojovník proti té herezi šířil v Rusku její ideologickou osnovu jako svaté písmo. Nesmysl, avšak podle církevní historie je to tak.

 

V roce 1999 se odehrála konference posvěcená 500-letému výročí Gennadijevské bible, na níž vystoupili dva američtí vědci s dokladem o umělé archaizaci textu Gennadijevské bible[5]. Podle jejich zjištění se jedná o uměle archaizovaný přepis rukopisu 18.století. Uvádí se, že činitelé RPC s nimi „spravedlivě nesouhlasili“, ale jejich argumenty se veřejně nikde neuvádí. Materiál o konferenci se nacházel na adrese http://www.sophia.orthodoxy.ru/magazine/19994/biblia.htm, odkud byl odstraněn (byl problém vyvrátit závěry Američanů?).

 

Titulní list Gennadijevské bible obsahuje suché oznámení, že „Tato kniha řečená Bible skládající se ze Starého a Nového zákona, byla napsána [tehdy a tehdy] za podpory [toho a toho], tím a tím písařem“[6],

čemuž se v pravoslavném časopise Sofia[7] podivují církevní představitelé:      . . . . . . . . . . .

 

 

Více zde :

 

 

Jak se Bible překládala do ruštiny.doc (132 kB)


Jak se Bible překládala do ruštiny.pdf (924,7 kB)

 

Historie překladu Bible do ruštiny: podměna svatého písma ... - Leva-Net

leva-net.webnode.cz