Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jaderná exploze nad městem: Kdo může za požár Moskvy roku 1812? Zbořené kamenné paláce

18. 10. 2018

Redakce Protiproud přináší poněkud odvážnou studii ruských badatelů o příčinách a charakteru slavného požáru Moskvy za napoleonského tažení do Ruska

 

V historii existuje několik událostí a souvisejících fakt, která jsou považována za nesporná. To znamená, že o nich nikdo nepochybuje a nemá v úmyslu je dále prověřovat. Jednou z takových událostí je požár v Moskvě v roce 1812. Ve škole nás učili, že Kutuzov záměrně zapálil Moskvu, aby Francouzi obsadili zcela vyhořelé město. Tak Kutuzov nastražil past Napoleonově armádě. A oficiální historie při tomto názoru zůstala...

Jenomže již v roce 1812 byly důvody slavného požáru posuzovány s rozpaky. Pro Rusy sám fakt odevzdání starobylého hlavního města k vyrabování napoleonskými vojsky byl velmi nepříjemný a zbytečná upomínka k němu nebyla vítána. Pro Francouze bylo zničení velkého města požárem příliš ostudné a neslučitelné s rolí moderního civilizovaného národa, za jaký se oni sami samozřejmě pokládali. A přímých svědků ohně schopných jasně a podrobně popsat celý incident zůstalo nemnoho: Moskvané, zejména ti z vyšších tříd, sami opustili město a většina uchvatitelů zahynula přímo v Moskvě, nebo během neslavného útěku z Ruska...

Mnoho vysvětlení, pravda žádná

Dnes, kdy historici, novináři i přemýšliví lidé pojali skeptický postoj k tomu, čemu je učili ve školách a na univerzitách, stále převládají tři verze vysvětlení: Moskvu záměrně zapálili Francouzi; Moskva byla úmyslně zapálena ruskými vlastenci; Moskva vzplanula požárem v důsledku nedbalého chování jak uchvatitelů, tak i velmi malého zbytku původních obyvatel. V románu „Vojna a mír“ Lev Tolstoj rozebral možné verze a dospěl k závěru: Moskva nemohla neshořet, protože při absenci jakéhokoliv organizovaného pořádku i malý požár hrozí zachvácením celého města.

Moskva se vznítila od kouřovodů, od kuchyní, od pazdeří, z neopatrnosti nepřátelských vojáků a nezvaných obyvatel domů. Pokud i docházelo ke žhářství (což je velmi pochybné, protože k zapalování neměl nikdo důvod, a v každém případě to bylo obtížné i nebezpečné), nelze žhářství považovat za příčinu, protože i bez žhářství by to bylo stejné.“ Tolstoj, jak se říká, zaujal stanovisko „ani naše, ani vaše“. Tato verze, stejně jako každá jiná, má právo na existenci, ale příliš důvěryhodně nevypadá. Co se týče žhářství Rusů nebo Francouzů, ani s tím to není tak jednoduché. Žádná ze stran neměla zájem o zničení města, takže pravděpodobnost úmyslného žhářství je velmi malá, dá se říci zanedbatelná.

Nicméně verze o smrti Moskvy z rukou francouzských vojáků byla aktivně využívána ruskou vládou pro účely propagandy. Již ve vládní zprávě ze dne 29. (17. podle starého kalendáře) října 1812 byla veškerá odpovědnost za požár svalena na Napoleonovu armádu a žhářství bylo označeno za dílo „pominutého rozumu“. Avšak na jedné císařské listině z roku 1812 podepsané jménem generálního guvernéra Moskvy, hraběte Rastopčina, se již uvádí, že smrt Moskvy, jež znamenala spásu pro Rusko a pro Evropu hrdinský čin, který proslaví ruský národ v historii, byla výsledkem Božího záměru. Jiná listina označuje za viníka požáru Francouze. Jinými slovy, ani Rusové nevěděli, na jakou stranu se mají postavit.

Mezi ty, kdo nepochybovali o rozhodující úloze generálního guvernéra Moskvy Rostopčina při organizaci požáru, patří ruský historik Dmitrij Buturlin, který napsal, že „v situaci, kdy nemohl učinit nic, aby zachránil město, které mu bylo svěřeno, rozhodl se ho vyvrátit do základů, aby ze ztráty Moskvy vzešel užitek pro Rusko.“ Podle Buturlina připravil Rostopčin dopředu zápalné prostředky. Do města byli rozmístěni najatí žháři řízení převlečenými policejními důstojníky.

Jiní historici (ruští a sovětští) považovali žhářství Moskvy za projev Kutuzovova génia. V sovětských dobách dostala otázka příčin požáru v Moskvě politickou nálepku. Pokud první sovětští historici nepochybovali o rozhodující roli Rostopčina (nebo Kutuzova, samotný Rostopčin nemohl takové rozhodnutí učinit sám!), potom v budoucnosti nese historiografie na toto téma ideologický punc.

Zastírání neznalosti pravých příčin požáru

Co se týká Rostopčina, ten v roce 1823 napsal esej „Pravda o požáru v Moskvě“, kde se podrobně rozepisuje o domnělém obvinění proti němu, a uvedl konkrétní fakta, pro něž by zničení Moskvy bylo přinejmenším nepraktické. Zvláště hovořil o nepřiměřenosti takových příčin požáru ve vztahu ke zničení zásob potravin a bydlení pro vojáky. Kromě toho Rusové nepřijali žádná oficiální opatření pro evakuaci civilního obyvatelstva, nebo alespoň za účelem varování o nutnosti opustit město v blízké budoucnosti. Je obtížné si představit, že by guvernér dal příkaz k zapálení města, v němž zůstalo několik desítek nebo dokonce stovek tisíc obyvatel.

Pokud shrneme všechny informace a provedeme alespoň minimální analýzu toho, co se stalo, vyvstane několik závěrů. Za prvé, neexistuje žádná oficiální verze příčin požáru v Moskvě, která by souhrnem skutečností a argumentů převažovala nad ostatními. Všechny stávající verze jsou do určité míry politizovány. A to znamená, že skutečné důvody nebyly dosud odhaleny.

Zadruhé, ani pro Rusko, ani pro Napoleona nebyl požár žádoucí.

Zatřetí, většina očitých svědků zaznamenala neobvyklou povahu požáru, který po uhašení na jednom místě znovu vzplanul na jiném místě.

Za čtvrté, propaganda nám lže o tom, že Moskva byla dřevěná. To má vyvolat dojem o vysokém nebezpečí vznícení celého města v naší představivosti. Faktem ale je, že celé centrum města v okruhu 1,5 km od Rudého náměstí bylo kamenné.

Abychom pochopili, že Moskva na počátku 19. století nebyla v žádném případě dřevěná, stačí se obeznámit s historickým pojednáním „Kamenné konstrukce Moskvy v XVIII. století.“ Obsahuje spoustu zajímavých věcí. Už sto let před popisovanými událostmi bylo v centru města zakázáno stavět dřevěné konstrukce, v důsledku čehož v roce 1812 byla většina budov v Moskvě, nepočítaje předměstí, postavena z kamene a z cihel, což výrazně zvyšuje odolnost města proti požáru. Přičemž po požáru zůstávají stěny kamenných budov neporušené a vyhoří pouze vnitřní prostory. Zatímco podle dobových svědectví po požáru z roku 1812 nezůstalo v centru hlavního města prakticky nic.

Za páté, několik dní po katastrofě byli lidé z postižené oblasti v šoku. Ozbrojení protivníci se navzájem nepovažovali za hrozbu. Po Moskvě se volně potulovalo asi 10.000 ruských vojáků a žádný z Francouzů, kteří tam byli více než měsíc, se je nesnažil zadržet.

Za šesté, ztráty způsobené katastrofou byly nepředstavitelně těžké. Francouzi ztratili v Moskvě 30 tisíc lidí, což je více, než činily jejich ztráty v bitvě u Borodina. Moskva byla zničena ze 75 %. V totální ruiny se obrátily dokonce i kamenné stavby, což se nemůže stát při běžném požáru. Zřítila se významná část Kremlu a masivních řadů kamenné tržnice, což musela propaganda vysvětlit neadekvátními zkraty Napoleona (údajně nechal všechno vyhodit do povětří). A skutečnost, že míra destrukce Kremlu byla na různých místech odlišná, se vysvětluje tím, že žháři ve spěchu nestačili zapálit vše, nebo něco uhasil déšť a tak podobně.

Za sedmé, francouzská armáda nedisponovala dostatečnými prostředky na zničení tolika masivních kamenných budov. Polní dělostřelectvo se pro to nehodí a ani střelného prachu nebyl dostatek. Pro takovou zkázu by bylo potřeba několik kilotun trhavin v ekvivalentu TNT.

A konečně za osmé: Až do dnešního dne dosahuje zbytkové radioaktivní záření v Moskvě úrovně, jaká naznačuje stopy dřívějšího jaderného výbuchu. Odborníci na otázky jaderných zbraní jasně identifikovali epicentrum výbuchu a korónu rozptýlení radioaktivních zplodin výbuchu. Umístění epicentra odpovídá pozorování očitých svědků a směrové rozložení koronárního rozptylu kopíruje popsaný směr tehdejšího větru.

 

Objevují se nová fakta  . . . . . . . . . . . . . . . .

 

Kdo může za požár Moskvy roku 1812? Zbořené kamenné paláce....

www.protiproud.cz